Pohádky z říše Kiwi

                                                             RUAPEHU  A  DVĚ  VEJCE

            Je to už dávno, co nad liduprázdným světem létal nevzhledný a velikánský pták, který se jmenoval Moa. Živil se vejci, která ukradl jiným ptákům. Hnízdo měl na jižním pólu, v ledové jeskyni. Do ní ukládal svou kořist.

            Jednou se vracel z Bambusové pevniny a v pařátech svíral čerstvý lup. Letěl dlouho nad mořem, a když dorazil k prvním ostrovům, začal klesat k zemi, aby si odpočinul.

            Vybral si vrchol velké hory. Dosedl, začal poskakovat a protahovat se.

            Hora se jemnovala Ruapehu a byla to sopka. Vůbec se jí nelíbilo, že po ní šlape škaredý pták Moa. Vydechla horký dým a páru, aby ho odehnala.

             Moa poplašeně  vzlétl. Až ve vzduchu si vzpomněl na dvě uloupená vejce. Vracet zpátky na horkou půdu se mu však nechtělo. Vejce zůstala v teplé náruči Ruapehu ještě několik dnů. Potom se na jejich skořápkách začaly objevovat praskliny.

            Nejdříve se vylíhl tmavý pták se zahnutým, ostrým zobákem. Brzy se naučil létat. Kea,kea! volal radostně, poháněn a nadnášen teplým dechem sopky.

            Druhé, větší vejce se občas pohnulo, zapraskalo, ale jinak nic. Jednoho dne se skutálelo až na samé úpatí hory. Dlouho nebylo k nalezení.

            Ruapehu obhlížela celý ostrov, ale marně. Široko daleko se nic nehýbalo - jen neposedný pták, který celé dny létal a pokřikoval: Kea-kea,kea-kea! Teprve k večeru ztichl a usnul v teplém hnízdečku.

            Zato sopka měla špatné spaní. Bývala často vzhůru, zlobily ji vnitřnosti.

            Jednou v noci uslyšela, jak vítr přináší z  nížiny podivné zvuky: Kííwíí, kiwi! 

            Ráno dostal Kea uloženo, aby hledal v travinách, které se svažovaly k oceánským břehům. Vrátil se navečer, aniž cokoli objevil.

            V noci se však ozvalo znovu: Kíí-wííí,kiwi.

            Ruapehu vydechla ze svých úst plameny, které osvítily celý ostrov jako obrovská pochodeň. V oslnivé záři se krčil pták na dlouhých nožkách, s hustým a dlouhým peřím připomínajícím kožíšek. Kííwííí, kiwi, kníkal a utíkal před světlem do tmy. Byl však nemotorný a dělal kotrmelce přes svůj dlouhý tenký zobák.

            Proč nevzlétne? divila se sopka. A vyfoukla do nížiny

horký vzduch, aby zvlnila vzdušné proudy. Zbytečně. Podivný tvor se dál prodíral travou směrem k přítmí na pobřeží.

            Tak Ruapehu poznala, že z druhého vejce se vylíhl pták, který vychází jen v noci. A nelétá. Proč?

            Ta záhada sopku trápila. Copak ten noční pták nemá křídla? Přemýšlela a přemýšlela, až nakonec upadla do hlubokého spánku. Zdálo se jí o nemotorném ptákovi s dlouhým zobákem.

            Kea se na druhý den marně snažil sopku probudit. Nevnímala ho, i když ji škádlil a lákal ke hrám. Jen občas vzdychla ze sna: Chudáček kiwi.

            Tu Kea pocítil bodavou žárlivost. Nestál o žádné bratrství, chtěl mít Ruapehu jen pro sebe. Do večera vymyslel plán, jak se zbavit nočního kníkala.

            Na druhý den obletoval sopku, nedal jí ani zdřímnout, ani vydechnout. Po setmění vyčkal, až unavená Ruapehu začala dřímat. Pak jí opatrně sebral z koutku úst žhavý kousek horniny a vydal se do tmy nad pobřežím.

            Dlouho létal nízko nad zemí, svítil si kamínkem a hledal kíwího.  Náhle ho spatřil skrčeného v husté trávě. V tom okamžiku pustil rozpálenou hroudu ze zobáku.

            Ozvalo se úpěnlivé: Kííwííí, kiwi!

            Ruapehu procitla. Vydechla plamenný gejzír, jehož záře sahala daleko nad oceán. Spatřila bolestně kníkajícího kíwího. Vedle něj dohasínal kámen, pokrytý bílou struskou a spáleným peřím.

            Ruapehu se obrátila  k hnízdu, ve kterém se choulil Kea.

            Cos to provedl? zvolala hněvivě. Zakolébala se a zlostně si dupla. Vydechla oblak, z něhož začalo pršet.

            Voda zkonejšila kíwího spáleniny. Sopka počkala, až se nebohý pták postaví na své dlouhé nohy a ukryje se před světlem. Potom vydechla podruhé.

            Vzdušný vír zachytil hnízdo, v němž byl Kea, a krouživým pohybem ho odnášel k vrcholkům hor na vedlejším ostrově.

            Od té doby se už nikdy nestalo, že by se Kea a Kiwi setkali. Kea létá ve dne nad drsnými horskými masivy Jižního ostrova, Kíwí v noci neslyšně ťapká v travnatých houštinách Severního ostrova, jemuž kraluje sopka Ruapehu.

            Jen málokterému z lidí, kteří o mnoho staletí později oba ostrovy osídlili, se Kiwiho podařilo zahlédnout. Od té noci, v níž ho Kea popálil, je bojácný a plachý. Zato je dobře slyšitelné jeho kíwí-kiwi. Lidé podle něj nazvali celou ostrovní říši.

 DUCH RAJU

            Jako první osídlili říši Kiwi lidé kmene Woohao. Lovili ryby a sbírali sladké plody se zelenou dužinou, vedeni moudrým náčelníkem Raju. O svátcích se veselili, spokojeni se svým životem uprostřed štědré přírody.

            Tak to bylo až do dne, v němž sopka Ruapehu vydechla obrovitánský oblak dýmu a kamení. V paměti stařešinů kmene Woohao to znamenalo špatnou zprávu.

            A vskutku, na druhý den ráno již všichni věděli, že dobrý a statečný náčelník Raju  nevyšel ze svého dřevěného domu. 

            Ještě nikdy se nestalo, že by náčelník nepozdravil ranní slunce a neomyl své tělo ve studeném potoce. Od mořského pobřeží i z tyčkovitých pralesních chyší se znepokojení muži se svými ženami i dětmi vydali do náčelníkova sídla, připraveni pomoci tomu, kterého obdivovali a uctívali.

            Raju ležel na svém loži z kapradí a naslouchal, jak jeho lidé vzývají dobré duchy a zaklínají démona nemoci. Navečer pokynul Rotovi, svému nejstaršímu synovi, a řekl: Nadešla chvíle posledního slova.

            Rota vzal otce do náručí a vynesl ho před dům. Potom náčelník Raju promluvil: Žádné zaklínání nemůže zastavit střídání dne a noci. Vraťte se do svých domovů.  Každý den při západu slunce budu na obzoru jako ohnivá záře. Když bude pršet, budu to já, kdo přinese vodu řekám. Když zavane vítr, budou to mé ruce, které setřesou ty nejzralejší plody z korun stromů.

            Tak pravil náčelník, než navždy zavřel oči. Lidé ho oblékli do svátečního pláště z kůže kupura, hlavu mu ozdobili ptačími péry. Kolem krku mu zavěsili šňůru zelených kamínků. Potom natřeli Rajův obličej červenou hlínou a položili ho na hranici ze dřeva posvátného stromu kauri.

            Když po plamenech zůstal jen popel, Rajův duch se vydal na cestu. Letěl přes hory, brodil se řekami, naposledy prošel pralesem. Skákal z ostrova na ostrov, dokud nezahlédl konec země. Dál už byly jen nekonečné spousty vody.               

            Na tom místě se duch Raju zahalil do pláště z vysokých vln a klesal do tmavozelených hlubin. Náhle se ocitl v rozlehlé, modravým jasem zalité jeskyni. Zde splynul se všemi, kteří  přišli před ním.

            Od té doby uplynulo mnoho staletí. Ale i dnes, nastane-li večer, v němž slunce zapadá jako rudý oheň, mnoho lidí v říši Kiwi zvedá své hlavy k obzoru. Jindy, když se povětří naplní slaným větrem nebo listoví zašumí pod prudkým deštěm, se dnešní  potomci pralidí z kmene Woohao zničehonic zastaví uprostřed práce a vyhlédnou z okna nebo se otočí ke dveřím. Jako by očekávali někoho, kdo má vstoupit.

            Nikdo nepříchází, a přece je přítomen. To chrabrý a moudrý náčelník Raju plní svůj slib a vrací se na skok z modravé jeskyně duchů mezi lid svého kmene.

 KRÁLOVNA  DEŠTĚ

            Údolí Rewarewa na Severním ostrově říše Kiwi bylo odjakživa rejdištěm démonů. Dnem i nocí zde tryskaly z podzemí vřelé gejzíry, aby se rozlily do mnoha kouřících potůčků, které mizely zpátky v rozpukané zemi. Byla tu také nehybná lávovitá řeka s pustými břehy. A hluboká, barevně bublající jezírka, z nichž vycházel čpavý zápach. Všudypřítomný kouř stoupal až tam, kde čněla hlava sopky Ruapehu.

            Živí tvorové se údolí vyhýbali. Nebe nad ním bylo bez ptáků - nerostl tam jediný strom, ani keř, na jehož větev by usedli. Žádné semínko nevyklíčilo v jedovaté půdě.

            Až na opačné straně pohoří, odděleni vysokou horou Tika, žili lidé kmene Hoki. Jednoho rána zjistili, že zmizela Whaba. Byla to nejkrásnější dívka kmene.

            Hledali ji celý den, pak ještě nazítří.  Marně. Nikdo nic nechápal.

            Teprve třetího dne objevil Rua, Whabin ženich, obrovité stopy na úbočí hory. Sledoval je až k vrcholku,tam se však zastavil. Na druhou stranu, do Údolí démonů, se neodvážil. Vrátil se dolů, ke svému kmeni a řekl ostatním, co viděl.

            Toho večera šaman usedl k posvátnému kůlu a vzýval duchy předků. Ráno povstal, naplněn jistotou: Whabu unesl démon. Znamenalo to, že pro Ruu i celý kmen je ztracena, neboť  démonům se nelze protivit. Rua zakvílel a pomazal si tělo barevnou hlínou. Potom vyšplhal k jeskyni smutku, aby v samotě oželel ztracenou nevěstu a přemýšlel o jiné.

            Tu noc začalo pršet. Déšť, který touto dobou přicházíval od oceánu, byl prudký a vytrvalý.

            Rua nebyl jediný, kdo ve tmě bděl. Také Oguwa, který Whabu tajně miloval, tesknil. Poprvé ho rozbolelo srdce, když jí určili za muže Ruu, a teď podruhé...

            Dobrotivý spánek zapomnění nepřicházel. Oguwovi se stále vracela jediná otázka: Opravdu se nedá Whabě nějak pomoci?

            Zvuk prudkého deště, který smáčel krajinu, mu šuměl v uších. Náhle se mu zazdálo, že v jednotvárném hukotu slyší odpověď: Vydej se za ní, vydej se za ní! Vzápětí se rozhostilo ticho, déšť ustal.

            Oguwa vyskočil a vyrazil do tmy, aniž vyčkal rána. Klopýtal přes kameny na strmé stezce, necítil odřené dlaně ani kolena.

            Za svítání dorazil k vrcholu hory Tika. Zde se opřel o hladkou skálu a usnul únavou.

            Zdálo se mu, že se nad ním objevil černý mrak v podobě stolce, na kterém seděla královna deště Hannawe. Ukaž odvahu, zašeptala a odplula  za obzor.

            Oguwa procitl. Udiveně obhlížel modravé nebe, které bylo jasné, bez jediného obláčku. Když sklopil zrak směrem dolů, uviděl nelidské stopy. Mizely v Údolí démonů. Chvíli váhal, pak začal opatrně sestupovat tím směrem.

            Nejdříve ho obklopil kouř. Byl štiplavý a vháněl do očí slzy. Pak kolem něj začaly syčet vodotrysky. Uskakoval před jejich horkými sprškami a mířil poslepu dál. Přeskakoval vřelé stružky, jen stěží udržoval rovnováhu. Jednu chvíli si všiml zrádné louže v posledním okamžiku. Stačil se jí vyhnout, jen špičku palce omočil. Nehet mu okamžitě zčernal.

            Konečně uviděl Whabu. Stála na protějším břehu a volala: Vrať se domů, nebo zhyneš!

            Oguwa její varování nevnímal. Myslel jen na to, jak milovanou dívku zachránit. Dělilo je koryto naplněné vřelou lávou. Kdyby do ní vstoupil, zůstala by po něm jen hrst spálených vlasů a popelavá bublina.

            Vtom se z kouřové mlhy ozvalo vítězné ryčení a škodolibý smích démonů. Zachraň se! volala Whaba.

            V té chvíli si Oguwa vzpomněl na svůj sen, na slova královny deště: Ukaž odvahu!

            Náhle dostal nápad. Vzpažil ruce a zaťal pěsti. Pak nadmul hrudník a vyplázl jazyk až na samý konec brady. A v tomto postoji poslal démonům nebojácný vzkaz: Uaaáááá!

            Oguwův hlas se rozburácel údolím jako údery hromu. Než se démoni probrali z překvapení, spustil se liják. Do údolí padaly provazce vody, s kapkami velkými jako  hlava Velké ryby. K tomu se přidal vichr, který rozháněl kouř.

            Rozvodněné potoky se hrnuly k nekonečné náruči oceánu. Vzaly s sebou i nebezpečná jezírka. Trhliny v zemi i jizvy gejzírů se zacelily. A žhavá láva vystydla a ztuhla.

            Whaba s Oguwou se objali a políbili, šťastni v lijáku, který neustával. Pršelo dál, pořád pršelo, tak dlouho, dokud mrtvé údolí neobživlo.

            Zmáčeným démonům nezbylo než se odstěhovat jinam. Zato Whaba s Oguwou v údolí zůstali. Založili zde početnou rodinu. Kmen, který během staletí vznikl z jejich potomků, se jmenuje Hannawe.

 VAZAČ  SÍTÍ

            V časech dávno minulých lidé v říši Kiwi ještě nevěděli, že ryby se dají chytat do sítí. Používali jen šňůrky z výhonků liány, omočené v krvi maleuky. Často uplynul celý den a ryba nezabrala. Potom lidé hladověli.

            Jednoho dne se Kahu procházel po pláži. Přišel k místu, kde uviděl na  písku zbytky ryb. Chvíli kroutil hlavou, ale pak se rozhodl: Počkám, abych viděl rybáře, který dokáže ulovit tolik ryb!

            Ukryl se za skalku. Čekal celý den až do setmění, ale nikdo nepřicházel. Teprve když vyšel měsíc a nastala noc, zaslechl Kahu šelest a praskot.

            Protřel si oči a uviděl Noční víly vycházející z pralesa. Běžely dolů po pláži, rovnou k moři. Za sebou táhly něco podivného. Bylo to dlouhé, děravé a šustivé.

            Kahu ještě nikdy neviděl síť. Zvědavě pozoroval Noční víly. Nejdříve se pošťuchovaly a šplouchaly. Potom ponořily tu podivnou věc do vody a plavaly s ní doprostřed zálivu.

            Rozeznával už jen jejich hlavy,které se vynořovaly a zase ztrácely na blýskavé hladině. Nocí se nesl jejich rozpustilý smích.            

            Kahu cítil, jak ho bolí oči. Přišla na něj únava. Tak veliká, že ho na chvíli přemohla.

            Procitl právě včas. Noční víly se vracely. Vystoupily na pláž i se svou sítí. V ní vyskakovaly a kroutily se ryby. Velké i malé, dravé i neškodné.  Stříbřité šupiny se jim leskly v měsíčních paprscích.

            Kahu polkl slinu a zatajil dech. Nikdy předtím neviděl tolik ryb pohromadě. Musím zjistit, jak se to dělá, řekl si a vstal.

            Noční víly uviděly mladíka, ale nepolekaly se. Zrovna vytahovaly ze sítě menší rybky a navlékaly je na dlouhé šňůrky.

            To je dobrý způsob chytání ryb, řekl Kahu a pozdravil Noční víly. Pomohu vám.

            Vzal jeden z provázků a začal na něj navlékat ryby. Jenomže nevěděl, že na konci provázku musí udělat pevný uzel. Když pak zvedl svoji šňůru s rybami, aby se pochlubil, všechny ryby spadly do písku.

            Noční víly se smály. Dvě z nich mu přišly pomoci. Uvázaly pevný uzel na konec jeho šňůry.

            Kahu poděkoval, ale hned jak víly odběhly, uzel rozvázal. Chtěl se naučit udělat pevný uzel sám.

            Zpočátku se mu to nedařilo. Když  navlekl ryby na šňůru, pokaždé sklouzly do písku.

            Noční víly kroutily hlavou nad jeho nešikovností, ale byly hodné a trpělivé. Pomáhaly mu s uzlem znovu a znovu, až málem nestačily navlékat své vlastní ryby.

            Pojednou začalo svítat. Noční víly leknutím vykřikly. Daly se úprkem k pralesu.

            Kahu zůstal na pláži osamocen nad sítí se zbytkem ryb. Usmál se, vybral si šňůru a hbitě na ní udělal několik uzlů.

            Naplněn radostí, rozběhl se do osady zburcovat lidi. Ukázal jim, co se naučil, a řekl: To Noční víly mě obdarovaly. Ode dneška budu vázat sítě a vy budete lovit ryby. Nikdy už nebudeme trpět hladem.

            Toho večera zaplál Velký oheň jako díkuvzdání Nočním vílám. Kahu dostal od náčelníka titul Vazač sítí a stal se váženým mužem svého kmene.

VODNÍ HAD

            Harihariu obýval jeskyni, z jejíchž útrob vytékala řeka Maioko. Tělo měl pokryté rybími šupinami a z ohyzdné hlavy mu trčely čtyři vypoulené oči. Každý den je obracel  na všechny strany a vyčkával. Když se přiblížílo zvíře nebo člověk, švihl ocasem a vymrštil se. Tak vládl říčnímu prameni.

            Každé léto začal být Harihariu velice žíznivý. Ve dne i v noci pil, až koryto vyschlo a ryby uhynuly. Tehdy lidé vysílali k Vodnímu hadovi mladou dívku, aby mu tři měsíce sloužila. Když s ní byl Harihariu spokojen, vrátil lidem řeku s podzimními dešti.

            Občas se však stalo, že dívku poslal zpět, protože byla lenivá nebo nešikovná. Potom nastalo dlouhé sucho a lidé strádali hladem a žízní.                                            

            Toho roku přišla řada na dceru náčelníka. Když nastala chvíle loučení, vtiskl otec dívce do dlaně úlomek větévky.

            Toto je sladké dřevo ze Stromu kouzel, řekl. Vezmi si je a dobře uschovej. Tři výhonky znamenají tři kouzla. Pomohou ti, když ti bude nejhůř.

            Pak dívku objal a předal bojovníkům. Ti ji doprovodili k jeskyni Vodního hada.

            Jak se jmenuješ? zeptal se Harihariu, když si ji prohlédl.

            Opua, hlesla.

            Harihariu zakoulel čtyřma očima: Co to máš ve vlasech?

            Opua zvedla paži a dotkla se hlavy. Snítka pro ozdobu, řekla. Abych se ti líbila.

            Harihariou spokojeně zasyčel: Líbíš se mi. Moc se mi líbíš. Dokonce tak, že už tě nepustím zpátky.

            Tak zůstala Opua pro svou líbeznost a krásu uvězněna v jeskyni Vodního hada. Celé dny plnila poslušně jeho příkazy, ale když večer uléhala, zdálo se jí o domovské vesnici. Čím dál častěji pomýšlela na útěk.

            Harihariu poznal, čím se Opua zaobírá. Jednoho dne jí uvázal k vlasům lano. Vypadalo jako dlouhý cop.

            Pokaždé, když Opua vyšla z jeskyně, aby nachytala lesní havěť a ještěrky k obědu, Harihariu občas zatáhl. Spokojen s tím, že se lano napíná, poklidně se vlnil a protahoval.

            Až jednoho dne se Opua rozhodla. Tak dlouho se otírala hlavou o trnové větve, až si odřízla trs vlasů i s lanem. To potom uvázala kolem kmene stromu. 

            Zatím v jeskyni Harihariu tahal za lano. Pokaždé, když ucítil pnutí, spokojeně zasyčel.

            Slunce se začalo sklánět k západu a Opua se stále nevracela. Harihariu zneklidněl. Pohnul se a vystrčil svou ohyzdnou hlavu z jeskyně.

            Zakoulel čtyřma očima na všechny  strany. Uviděl přeřezané lano. A v dáli dívku, jak prchá kamenitým korytem řeky.

            Zasyčel tak zlověstně, že šumící koruny stromů ztichly úzkostí. Zhluboka se nadechl. Otevřel obrovitou tlamu a nechal z ní vytrysknout dunící vodopád.

            Opua se zastavila, když za sebou uslyšela bouřlivý hukot peřejí. Spěšně vyňala z vlasů otcovu větévku a ulomila první výhonek. Rázem se proměnila v rybu. Vodní proud ji objal, stala se jeho součástí.

            Harihariu vyvrhl z břicha zubatého dravce a poslal ho za dívkou-rybou.

            Opua poznala nebezpečí a ulomila druhý výhonek. Stala se z ní loďka. Rozbouřené vody ji rychle unášely směrem k domovu.

            Vodní had se ponořil do vody sám. Brzy začal loďku dohánět.

            Opua ulomila třetí výhonek a stala se vlnkou.

            Harihariu ji na chvíli ztratil z očí. Hledal dívku na hladině, hledal ji pod hladinou. Jeho čtyři oči se vztekle koulely na všechny strany. Náhle spatřily v dáli vlnku, která byla jiná než ostatní. Vodní had švihl ocasem a rychle k ní zamířil.

            Mezitím Opua-vlnka dospěla na dohled od své vesnice. Jakmile se dotkla břehu, byla z ní opět mladá dívka. Šťastna, že je zachráněna, vykročila.

            Vtom se jí za zády ozvalo: Mám tě!.

            Opua zbledla. Rychle sáhla po zbytku větévky, ale žádný výhonek už nenašla. Dala se do běhu a začala volat o pomoc.

            Bojovníci ji uslyšeli. Použili všechny své oštěpy a nože. Hada zbaveného vodní síly propíchali a rozsekali. Pak ho pohodili na smetišti.

            Náčelník mohl opět obejmout svou dceru. Poděkoval dobrým duchům za přízeň a bojovníkům za chrabrost. Na oslavu vítězství nad Vodním hadem všichni dospělí tančili dlouho do noci.

            Ale když nastalo ráno, Harihariu znovu procitl. Oživily ho kapky rosy.  Kousky jeho obrovitého a dlouhého těla se začaly skákavě blížit k náčelníkovu domu.

            Uviděly to hrající si děti a probudily své otce. Bojovníci přiložili na žhavé dřevo v ohništi hromadu suché trávy a všechno, co zbylo z Vodního hada, naházeli do vysokých plamenů.

            Hadí kousky syčely a prohýbaly se. Snažily se vyskočit z ohně a dostat se k životodárné vodě. Marně. Proměnily se v balvany, které navždy zůstaly na břehu řeky Maioko.

 PUNA  A  MĚSÍC

            Od té doby, co jí moře vzalo muže, žila Puna sama s dětmi.Jednou za tmy ji probudil usedavý  pláč. Se strachem a obavami se zvedla z lůžka a naklonila se nad dětskými rohožemi. Dcera spala klidně. Její dva mladší bratři měli zpocená čela a horké tváře.

            Puna vstala a spěchala k nádobě s vodou. Ponořila naběračku, ale místo šplouchnutí uslyšela jen dunivý zvuk.

            Žádná voda, jak jsem jen mohla zapomenout? mumlala. Nezbývalo než uchopit velký hliněný džbán a vykročit do tmy.

            Pralesem vedla klikatá a hrbolatá stezka. Kolem ní bylo plno hadů, kteří vylézali ze svých podzemních hnízd jen v noci.

            Puna si ulomila větev a tloukla s ní o zem, aby plazy zaplašila. Snažila se vyhýbat spletitým chuchvalcům lián, přesto občas klopýtla nebo uklouzla na mechu. Provázely ji houfy pisklavého hmyzu a vřískot probuzených opic a ptáků.

            Náhle vyšel Měsíc. Vyhlédl zpoza mraku, zburcovaný nezvyklým rámusem.

            Les zesvětlal. Puna se zaradovala a zrychlila krok.

            Konečně dorazila k potoku. Ponořila nádobu do studeného proudu. Když se džbán naplnil, opatrně ho zvedla. Teď rychle domů, řekla si.        

            Asi v polovině zpáteční cesty však světlo Měsíce pohaslo. Najednou byla tma. Puna neviděla na krok. Přešlapovala na místě, neklidná a bezradná. Co kdyby zakopla  a nádobu s vodou upustila?

            Po chvilce se jí zazdálo, že její oči začínají rozeznávat obrysy stezky. Rozhodla se opatrně pokračovat.

            Neušla ani deset kroků, když narazila do stromu. Džbán jí vyklouzl a odkutálel se. Když  ho konečně nahmatala ve vysokém kapradí, byl prázdný.

            Do očí jí stouply slzy. Zvedla hlavu a zahrozila k černému nebi: Ty lenivý Měsíci! Hovíš si za mrakem, místo abys mi posvítil na cestu. Nevidíš, že mé děti potřebují vodu?

            Měsíc uslyšel ženino spílání a nabručeně vykoukl. Nemám rád lidi, kteří na mě křičí, zahuhlal. Spustil se na stříbrné niti, studenýma rukama uchopil Punu a šplhal s ní do oblačné výše.

            Puně chvíli trvalo, než se probrala z úleku. Durdila se a vzpěčovala: Ty zlý, studený dědku, okamžitě mě pusť dolů, musím znovu k potoku!

            Měsíc neodpovídal, funivě šplhal výš a výš. Tu Puna zkrotla a řekla: Prosím, odpusť mi. Mrzí mě, že jsem na tebe křičela. Spěchám za nemocnými dětmi, které doma trpí žízní.

            Příště mysli na vodu ve dne, pokáral ji Měsíc. Pak přísně našpulil rty, nadechl se a zadul do mraku.

            Puna uslyšela kdesi pod sebou šum deště. Než jí Měsíc pomalu spustil stříbrný žebřík, než po něm sestoupila zpět na zem, byl její džbán opět plný.

            Puna poděkovala a pokračovala v cestě. Měsíc ji doprovázel až na práh domu.

            Od té noci každý den, dříve než se uloží ke spánku, Puna nahlédne do nádoby s vodou. Za jasné oblohy má její hladina stříbřitý lesk. Lehounce se vlní, jako by přinášela vzkaz: Popřej dětem dobrou noc od strýce Měsíce!

 JEŠTĚR A ČERVENÝ  KVĚT

            Tuananga miloval Taru, dívku z vesnice u jezera Anau. Aby ji získal, musel se utkat s nejlepšími bojovníky kmene Waihi.

            Den před námluvami požádal šamana, aby mu připravil nápoj neobyčejné síly. Šaman smíchal mechy všech barev a kapradiny všech výšek, přidal kořen manuky a hořká jádra plodu zaza. Celý den vařil nápoj ve své chýši.

            Navečer Tuananga vypil elixír a tvrdě usnul. Když se ráno probudil, měl podobu ještěra. Záda byla obtížená hřebínkem trnitých šupin a z ploského čela se poulilo třetí oko. Skrze něj Tuananga poznal svou proměnu a zhrozil se. Z obavy, aby nikdo nespatřil jeho hanbu, odplazil se do houštin pralesa.

            Tara na břehu jezera Anau marně čekala na Tuanangu. Když nepřišel, spustili bojovníci kmene Waihi pokřik opovržení  a předstoupili před náčelníka, aby pro Taru vybral jednoho z nich. 

            Ale dívka nestála o nikoho jiného. Vydala se do lesní osady, v níž Tuananga bydlel. Hledala ho spolu s ostatními lidmi jeho kmene, ale marně. Tuananga zmizel.

            Ptali se šamana, ale ten se jen mračil a nedopovídal. Nakonec všechny odehnal a uzavřel se ve své chatrči.

            Nešťastná Tara se vrátila zpátky k jezeru Anau. Tam na ni čekal nový ženich. Všichni se jí posmívali, když opakovala, že miluje Tuanangu. Nevěřícně kroutili hlavami: Jak může milovat zbabělce?

            Plačící dívka se rozběhla a skočila ze skály. Když lidé kmene Waihi nahlédli do hloubky pod skalou, její tělo nespatřili. Tam, kde dopadlo, uviděli jen zelený strom. Štíhlý, vznosný, ztepilý. Nazvali ho Pohutukawa - zlomené srdce.

            Nikdo netušil, že si strom oblíbil neznámý ještěr. Ani velký, ani malý, dlouhý právě tak, aby se vešel na nejvyšší větev. Trávil noci v koruně Pohutukawy, přisátý k voňavé kůře. V jeho strnulých očích se odrážely hvězdy. Leskly se jako slzavé krůpěje.

            Na jaře se strom obsypal červenými květy. Mladé dívky z kmene Waihi z nich vily věnce lásky. Při tancích okolo Velkého ohně jimi zdobily vyvolené mládence.

            Pak přišlo léto, po něm podzim a na vrcholcích hor napadl první sníh. Nad vodami jezera Anau se objevila mlha. Pohutukawa svěsila větve a její listy začaly chřadnout. Ze všech květů zůstal jediný, na nejvyšší větvi. Nikdo na něj nedosáhl.

            Té noci ještěr vyšplhal po kmeni a rozeklaným jazykem sáhl po posledním květu. V tom okamžiku vystoupil z ještěra duch mladíka a stanul na zemi v lidské podobě. Ze stromu mu vykročila v ústrety krásná dívka.         

            Tak byli Tuananga a Tara opět spolu. Vzali se za ruce a vydali se k Zátoce věrnosti. Na jejím břehu se usadili. Postavili si dřevěnou chýši a v ní pak ještě dlouho šťastně žili se svými dětmi.

            Pohutukawa roste v říši Kiwi dodnes. Ve tmě lze mezi  listy spatřit mihotavé světlo podivného trojhvězdí. Lidé tvrdí, že jsou to oči tajemného ještěra, kterého nazývají TuaTara.

            Ještě nikdo ho nespatřil, ale říká se, že komu se to podaří, bude mít zaručené štěstí v lásce. Proto se každým rokem, jakmile vzduch zavoní jarem, setkává mnoho mládenců a děvčat u stromu s červenými květy.

            VODOPÁD  KAKAPO

            Jednou, je to už hodně dávno, se podmořští démoni začali z dlouhé chvíle pošťuchovat a přetahovat o to, kdo má větší sílu. Od brzkého rána se dmuly vlny. Voda bouřila a pěnila v nedohledných kruzích mořských vírů, z nichž létaly kameny až k samotnému nebi.

            Večer se démoni uklidnili a rozprchli se do všech světových stran. Zůstal po nich ostrov, který se vynořil z oceánu. Vévodila mu hora, z níž tryskal mohutný vodopád. Jeho krůpěje měnily barvu podle svitu slunce, měsíce a hvězd. Lidé z kmene Oamaru, kteří ostrov zanedlouho osídlili, nazvali vodopád Kakapo - Mnohobarevný.

            Jednoho dne se manželce náčelníka narodil syn, který dostal jméno Rota. Celý kmen sdílel náčelníkovo štěstí. Tři dny a tři noci trvaly oslavy svátku zrození a obětin duchům předků i démonům.

            Ubíhaly měsíce. Chlapec rostl a sílil. Ve dvou letech uplácal z hlíny hlavu kupara. O rok později už dovedl držet v ruce nůž. Bude z něj muž stejně udatný a moudrý jako jeho otec, těšili se lidé z kmene.

            Jednou v létě, když muži byli na moři a ženy se vydaly s nádobami k vodopádu, vyšel Rota z rodičovské chýše a vydal se poznávat svět. Vnořil se do zeleného přítmí pralesa a zvědavě pokukoval po pokřikujících ptácích. Potom uviděl hada a vylekaně utekl do bezpečí vysokého kapradí. Opřel se o kmen keře duwa, vytáhl nožík a začal ořezávat větvičku. Později, unaven vedrem, zdříml.

            Tu odkudsi přiletěla krvežíznivá moucha pína. Zlehýnka usedla chlapci na šíji a bodla.    

            Slunce už zapadalo, když Rotu našli v horečce a s očima nevidoucíma. V domě náčelníka zavládla úzkost.

            Přišel šaman a během dvou dnů zahnal horečku. Rotovy osleplé oči však uzdravit nedokázal.

            Při tom už zůstalo. Roky ubíhaly, chlapec rostl a pomalu se měnil v muže. Ochuzen o zrak, dvojnásob používal svůj hmat. Svým nožem hbitě hloubil nádoby pro ženy a upravoval nástroje pro muže. Dřevo z pralesních stromů se pod jeho rukama měnilo jako zázrakem v užitečné věci. Stal se uznávaným řezbářem.

            Jednoho dne si Rotu zavolal šaman a řekl mu, aby z kmene věčného stromu kauri zhotovil posvátný kůl spojující kmen Oamaru s duchy předků a démony smutku i radosti.

            Rota pracoval několik týdnů. Tvrdé dřevo vzdorovalo jeho nožům, ale nakonec se proměnilo ve tvar, který všichni obdivovali. 

            Když kůl vztyčili a pevně ukotvili v zemi, zažehli lidé Velký oheň. Šaman zaříkával duchy a démony s pohledem upřeným k masce bojovníka na vrcholku posvátného kůlu. Náhle se chytil za hlavu. Pak zvedl paži a zvolal: Neuslyšíme ani varování, ani přísliby duchů!          

            Po něm si i ostatní uvědomili to, co jim až dosud unikalo: maska spojující kmen s nebeskými silami měla místo očí jen prázdné důlky.

            Obrátili se na náčelníka: Co radíš?

            Náčelník chvíli přemýšlel. Pak řekl: Slepá tvář musí obživnout!

            Chvíli bylo ticho. Tu řekl jeden z bojovníků: Dnes v noci ulovíme kupara a jeho světla vytlačí tmu z tváře posvátné masky.

            Vzápětí se ozval jeden z rybářů: Oči Tlusté ryby jsou lepší. Nemění se dnem ani nocí.

            Ale šaman nesouhlasil: Pohled odebraný živému tvoru navěky zmrtví prokletím duchů i démonů.

            Tu zvolal jiný z mužů: Pak je proklet i Rota! A další se přidal: Obětujme Rotu, abychom si usmířili démony!

            Náčelník se při těch slovech zachvěl. Přemýšlel, jak by od svého milovaného syna odvrátil nebezpečí.

            V tom okamžiku vystoupila ze tmy pralesa dívka oděná v šatech ze stříbřitých cirůčků. Noční víla, šeptali lidé a překvapeně se rozestoupili.

            Proč přicházíš? zeptal se náčelník.

            Dívka neodpovídala, jen natáhla paži. V odlesku ohně se jí na dlani  zaleskly dvě drobné blanky. Toto jsou křídla mouchy píny stržené vodami Kakapo, zašeptala. Pak se obrátila k posvátnému kůlu a lehce dýchla do dlaně. Křídla se vznesla a pomalu zakroužila nad slepou maskou. V tu chvíli Noční víla přistoupila k Rotovi a zlehýnka přejela prsty přes jeho víčka. Pak splynula s tmou.

            Světlo, vidím světlo, zvolal Rota a uchváceně hleděl do ohně. V okamžiku jeho prozření obživly i oči dřevěné masky. Ženy, muži i děti  tančili z radosti dlouho do noci.

            Zvěst o Rotovi, barevných peřejích  a křídlech mouchy píny na ostrově Oamaru se brzo roznesla mezi lidmi ostatních kmenů. Netrvalo dlouho a masky na všech posvátných kůlech v říši Kiwi byly jako živé. Perleťový jas jejich očí připomínal Jižní kříž - souhvězdí, v jehož svitu dobré Noční víly  nastavují dlaň vodopádu Kakapo.

 JADEIN  KÁMEN

            Když Maluwovi dali svolení, aby se oženil  s Jadeou, začal přemýšlet, čím uctít rodiče své dívky. Nakonec se rozhodl, že se pokusí nalézt zlaté vejce posvátného ptáka Akahu. To se ještě žádnému z mužů ve vesnici nepodařilo. Nikomu nic neřekl a  vydal se tam, kde tušil ptačí hnízdo.

            Nikoho neznepokojovalo, že se Maluwa z vesnice vzdálil. Stávalo se často, že se mladý muž uchýlil na nějaký čas do džungle, aby se v osamění připravil na vstup do manželství. Ale ráno v den svatby Jadeino hladké čelo zkřížila vráska zlého tušení.

            Maluwa se neobjevil ani když už měly začít slavnostní tance u obřadního ohně. Zklamaní vesničané se Jadei pošklebovali: Ženich se polekal! 

            Utekla před posměchem daleko do lesa. Usedla na mech a rozplakala se. Nic nechápala.

            Té noci se jí o Maluwovi zdálo. Měl zmučený výraz a jen ztěží pohyboval rty, když jí říkal: Velký valoun pod tebou odnes před svůj dům.

            Ráno se Jadea probudila a zvědavě odhrnula mechovou pokrývku. Když uviděla oblý hřbet, dlouho se nerozmýšlela. S námahou kámen vyprostila ze země a pomalu dokutálela před chyši, v níž bydlela s rodiči. Co to tropíš, divil se otec. Jadea neodpovídala.

            Také další noc ji Maluwa navštívil ve snu. Tentokrát jí řekl: Projdi chodníčkem mezi mechovými jezírky, dojdeš ke skalce. Z ní odloupni kámen a přines ho domů. 

            Následujícího dne přinesla z lesa placatý kámen, který položila na ten včerejší. Brzo večer tvrdě usnula. Ve snu ji Maluwa prosil: Vydej se na mořské pobřeží a hledej tak dlouho, dokud neuvidíš žlutý kámen, velký jako dlaň.

            Ráno vstala brzo a vydala se k moři. Podařilo se jí do západu slunce nalézt kámen o nějž ji žádal Maluwa. Když se však pozdě večer vrátila domů, čekal na ni rozezlený otec: Ovládli tvou hlavu démoni?

            Vytrhl jí žlutý kámen z ruky a odhodil ho daleko do tmy. Pak přinutil dceru, aby vypila nápoj namíchaný šamanem.

            Od toho dne rodiče Jadeu hlídali. Když už se zdálo, že démoni opustili její mysl, našli jí nového ženicha. 

            Mladík, se kterým ji seznámili, se Jadei docela líbil. Jednou si vyšli za vesnici a dívka si povšimla kamenné mohylky na kraji lesa. Tvořily ji tři kameny, které jí kohosi připomínaly. Dlouho vzpomínala, než na to přišla: Maluwa! Je možné, že na něj zapomněla?

            Večer potají vyplivla doušek nápoje, který jí vnucoval otec. Pak usnula, aby se po dlouhé době znovu setkala s Maluwou, který jí ztrápeně šeptal: Na dně vyschlého říčního koryta najdeš zelený kamínek... Dříve než mohl dopovědět, zmizel.

            Jada toho dne zašla k vyschlé řece a dlouho klopýtala po jejím kamenném dně. K večeru  vystoupila na břeh a usedla mezi plazivé kořeny stromu buruma. Zmožena únavou a zklamáním, zdřímla.

            Když o chvíli později otevřela oči, všimla si, jak se uprostřed říčního dna něco blýská. Vstala a vydala se k tomu místu. V oranžovém odlesku zapadajícího slunce spatřila tmavozelený kámen ve tvaru srdce.

            Po návratu domů dívka zamířila rovnou k místu, kam vršila nalezené kamení. Poklekla a položila na  vršek mohyly zelené srdce. V té chvíli se naskládané kameny začaly vlnit a zvětšovat jako oblak, ze kterého náhle vystoupil Maluwa, živý a usměvavý.

             Šťastná Jadea vzala muže za ruku a přivedla ho k otci. Maluwa řekl: Posvátný pták Akahu potrestal mou zpupnost. Ale vaše dcera mě zachránila.                         

            Dojatí rodiče objali dceru i jejího ženicha. Ať vás provází věčná radost, řekl otec.

            Na svatební obřad si Jadea ozdobila hrdlo zeleným kamínkem z vyschlého říčního koryta. Jako amulet věrné lásky  ho i dnes ctí milenci v říši Kiwi. Říkají mu jadeit.

TANAKOVO   TAJEMSTVÍ

            Kmen Wanga tábořil na břehu řeky,  která protékala pralesem  až k vodopádu Yapa, jímž za dunivého hukotu mizela v podzemí. Bylo to zakleté a strašidelné místo. Nikdo se k němu neodvažoval přiblížit.

            Stalo se však, že chlapec Tanaka jednou při čekání na Tlustou rybu usnul na dně loďky. Když zadul vítr, loďka se vymanila z hustých větví stromu nakloněného nad hladinou  a dala se do pohybu s proudem.

            Tanaka se probudil až když padal do hlubiny. Zahlédl cípek modrého nebe, který vzápětí spláchla duhová sprška vodní tříště. Pak už vnímal jen ohlušující burácení a vlny, jež ho hnaly bezednou temnotou.

            Náhle ucítil, že ho něco táhne za zmáčené vlasy. Jako plod papáje vymrštěný ohnutou větví stromu čaka letěl černým prostorem, dál a dál od studeného vodního živlu.

            V dáli uviděl světlou tečku, která se rychle zvětšovala, až najednou stál na pevné zemi. Když jeho oslepené oči prohlédly, udiveně zíral na kamenný stolec, ozářený ze všech stran leskem drahokamů.

            Co tady pohledáváš? uslyšel za zády.

            Tanaka se obrátil. Nad ním se tyčila příšera, jejíž hlava se podobala obří želvě. Tělo bylo pokryto ostnatými ploutvemi. Tanaka měl dojem, že zírá na mořského ježka velikého jako velryba. Podivný tvor měl dvě ruce a dvě nohy zakončené dlouhými pařáty. Přesně tak si ho Tanaka pamatoval z matčina vyprávění: Dumanga, pán podzemních vod!

            Tanaka se nadechl a vyhrkl: Chtěl bych...domů.

            Místo odpovědi se ozval chechtot. Ryčivý, řezavý, pronikající až do kostí. Tanaka si zacpával uši, ale marně. Tady zůstaneš, zahřměl Dumanga. Jak se jeho tělo otřásalo, vypadávaly z něj stříbrné bodliny. Jedna z nich zůstala v Tanakově dlani.

            Potom se Tanaka ocitl v temné jeskyni bez jediného světýlka, bez sebemnšího zvuku. Vyčerpaně se schoulil do klubíčka a dal se do pláče. Jestlipak ještě někdy uvidím matku, jestlipak ještě vytáhnu Tlustou rybu z řeky? Vzlykal, aniž by se slyšel. Bylo to podivné.

            Dumangova bodlina vydávala matný lesk. Když na ni ukápla Tanakova slza, stala se z ní svítící muška. Tanaka si osušil oči, dvakrát polkl a zhluboka vydechl. Překvapeně pozoroval, jak vzlétla. Postupně se k ní začaly připojovat další a další. Nakonec se spojily v modravou záři, která obklopovala temný kruh nad Tanakovou hlavou.

            Najednou chlapec uslyšel šepot v pravém uchu: Vstaň a natáhni paži! Překvapeně se zvedl a natáhl ruku do temného kruhu lemovaného světluškami. Ucítil ostré hrany kamene. Stiskl ze všech sil a kámen se pohnul. V dlani mu zůstaly špičaté úlomky.

            Postupně rozšiřoval otvor a pomalu se do něho soukal. Nejdříve ruce, potom hlavu, nakonec tělo. Netušil, kolik času uběhlo, nevnímal únavu, hlad ani žízeň. Usilovně drolil a odhrabával kámen. Kousek po kousku se posouval škvírou.

            Světlušky, které ho provázely, náhle zneklidněly. Poplašeně prolétly kolem chlapcovy hlavy a zmizely bůhvíkam. A v Tanakově pravém uchu se ozval varovný šepot: Dumanga!

            Chlapec však nevnímal nic jiného než naději na záchranu. Usilovně se snažil vyviklat další kámen. Chtěl se dostat co nejdál od podzemního obra.

            Dumanga byl však rychlejší. Natáhl své ostré pařáty a Tanaka ucítil bodavou bolest v lýtku. V tom okamžiku se mu podařilo odsunout balvan. Škvírou spatřil denní světlo.

            Chyť se paprsku, uslyšel v pravém uchu.

            Dříve než ho Dumanga  mohl strhnout zpět do podzemí, vztáhl Tanaka ruku a zachytil se slunečního paprsku. Cítil, jak sevření kolem jeho nohou ochabuje. Najednou stoupal k modrému nebi.

            Procitl před svým domem v pravé poledne. Když si promnul oslněné oči, uviděl matku, jak vychází z chyše. Viděl, že pohybuje rty, ale neslyšel, co říká.

            Zneklidněná uložila Tanaku na lůžko z kapradí a chlapec usnul. Spal dlouho. Probudil se uprostřed noci a cítil se silný jako dříve. Otvorem ve střeše zahlédl hvězdy. Neslyšel však vítr v korunách stromů, nedoléhalo k němu uklidňující šplouchání říčních vln. Jen šumění v pravém uchu se přelévalo do uklidňujícího šepotu: Spi a sni!

            Tanaka usnul s pravou rukou pod hlavou. Zdálo se mu o temné jeskyni a mušce, která ho vedla ke světlu. A když se  ráno probudil, věděl, komu patří šepot v pravém uchu. Usmál se: Moje světluška! 

            Uplynula léta a Tanaka se stal dospělým mužem. Přestože byl postižený hluchotou, rozuměl řeči ostatních.  Lidé jeho kmene kroutili hlavou.

            A Tanaka mlčel. Své tajemství skrýval pod pečetí úsměvu, s nímž každé ráno vítal nový den.

         DUHOVÁ  PANNA

            Náčelník Tane měl hodně dětí a ještě více vnuků. Toto je příběh jednoho z nich.

            Stalo se, že Uenuku jednou v noci zabloudil v pralese. Jak hledal cestu ke své vesnici, ocitl se nad ránem u jezera.  Koupaly se v něm tři panny.

            Všechny byly krásné. Jedna měla vlahé oči, plné blyštivých dešťových kapek. Druhá se vlnila nad hladinou v šedavém mlžném závoji. Uenukův pohled se však nejčastěji vracel k té, která ho upoutala dlouhými barevnými vlasy spojenými v duhový pletenec.

            Náhle však Mlhová vykřikla: Slunce vychází!

            A vzápětí Dešťová: Vzhůru na nebe!

            Jen Duhové se nechtělo: Ještě chvilinku!

            Mlhová ji však uchopila za ruku: Pospěš, sestro, chceš-li ještě někdy na Zemi!

            Vmžiku byla vodní hladina prázdná. Zbytečně si Uenuku protíral oči. Dívky zmizely.

            Od toho dne Uenuku každý den před svítáním vycházel k jezeru. Číhal v křoví a vyhlížel Duhovou pannu.

            Jak ubíhaly týdny, Uenuku ztrácel naději. Byl čím dál tím zamlklejší a smutnější.

            Jednou v noci se však konečně dočkal. Opět spatřil tři panny, jak se koupají v jezeře.

            Najednou se Duhová začala vzdalovat od svých sester. Připlavala až ke břehu a řekla: Uenuku, nechci, aby ses kvůli mně trápil.

            Uenuku vystoupil ze svého úkrytu. Zůstaň, řekl prosebně. Potom ustane mé soužení.

            Panně se zželelo sličného mladíka. Dobrá, svolila. Ale jen do rána. Slunce, náš pán, mě nesmí spatřit na Zemi!     

            Uenuku přikývl. Naplněn radostí a láskou, vzal dívku do náruče a odnesl ji do svého domu. Cestou se rozhodl: Bude mou ženou, i kdybych se měl utkat se Sluncem!

            Když se začalo rozednívat, Uenuku se naklonil nad Duhovou pannou. Den ještě nenastal, spi klidně, šeptal jí do snu.

            Náhle vesnici zahalila jitřní mlha.  Všemi otvory vklouzla do chatrče  a šeptala:  Slunce vychází!

            Duhová panna procitla. V okamžiku se vytratila. Zůstaly po ní jen tři barevné vlasy na polštáři z mechu: červený, žlutý a modrý. 

            Navečer se Duhová panna vrátila. Netušila, že Uenuku během dne utěsnil všechny otvory ve stěnách. Důvěřovala mu.

            Ráno začalo svítat, ale v Uenukově domě zůstávala tma. Den ještě nenastal, spi klidně, šeptal Uenuku.

            Najednou se spustil déšť. Prudký liják bubnoval na střechu, až se prohýbala. To Dešťová sestra oznamovala:          Vzhůru na nebe!

            Duhová panna se probudila, a než se Uenuku nadál, byla pryč. Tentokrát po sobě zanechala vlasy jiných barev: oranžový, zelený a fialový.      

            Třetího dne Uenuku ucpal i všechny otvory ve střeše. Teď už Duhová panna nepozná, že přišel den. A Slunce ji nenajde!

            Přišel večer a s ním i Duhová panna. Jestli mi zatajíš ráno, ztratíš mě, řekla.

            Uenuku si však myslel své.

            Uběhla noc. Duhová panna otevřela krásné oči: Slyším, jak se probouzejí ptáci v pralese.

            Uenuku odpověděl ze tmy nad lůžkem: To jsou jen zvuky ve tvém snu. Den ještě nenastal.

            Duhová panna zdřímla, ale za chvíli se probudila znovu: Jak dlouhá noc, divila se.         

            Ráno je daleko, ujišťoval ji Uenuku. Buď klidná.

            Tentokrát však Duhová panna zapochybovala: Uenuku, neklameš?

            Hbitě vstala a nadzvedla rohož na stěně. Mezi lesními stromy zahlédla vlající závoj Mlhové sestry. V jejích vlhkých šlépějích se blýskaly první vlásky vycházejícího Slunce.

            Uenuku Duhovou pannu objal. Neodcházej, šeptal horoucně. Ubráním tě!

            Cos to provedl? vykřikla Duhová panna. Vyklouzla z Uenukovy náruče a vzlykla: Bláhový člověče!

            V tu chvíli vklouzl do zatemněné místnosti jitřní paprsek. Slunce spatřilo nešťastnou dívku v Uenukově chýši. Rozzlobilo se a za trest jí navždy uložilo domácí vězení.

            Tak Uenuku ztratil Duhovou pannu. Vyhlížel ji ještě dlouhá léta, ale už nikdy ji nezahlédl na Zemi - jen na obloze.

            V jezerech říše Kiwi lze od té doby spatřit jen dvě její sestry: Mlhovou a Dešťovou.

 MOŘSKÉ DÍTĚ

   Na pahorkaté výspě říše Kiwi žilo padesát ovcí a tři lidé: muž, žena a dívka Apakura. Jednou se od Jižního pólu přihnala oceánská vichřice. Rozmetala oheň z krbu tak, že zachvátil stavení i ovčí chlév.

     Utíkej, zachraň se, volal na Apakuru otec,uvězněný i s matkou pod hořícím krovem.

     Apakura se marně snažila rodičům pomoci. Popálená a umazaná od kouřových sazí, sesula se na chladivou zemi.

     Na druhý den znovu vysvitlo sluníčko. Apakura pohřbila své rodiče a sehnala do houfu zbylé ovce. Provázel ji kolébavý hukot vysokých oceánských vln.

     Ráno nalezla na břehu naplavené dříví. O den později jí moře přineslo zmáčeného a napůl utopeného psíka. Stal se jejím kamarádem i pomocníkem.

     Tak plynul čas. Apakura postavila nový dům, stáj pro ovce, kterých přibývalo i boudu pro psa.

     Jednoho dne se Apakura vydala k moři. Odložila si šaty a rozběhla se do vody. Zatímco plavala, vlny jí sebraly šaty. Odnesly je daleko na širý oceán, až k mořskému víru. Ten dal šatům tvar, dýchl do nich a proměnil je v chlapce.

     Doneste jej Apakuře, přikázal mořský vír. Ale vlny neposlechly. Chlapec se jim zalíbil. Naučily ho chodit pod vodou, schovávat se mezi mořskými řasami, hrát si s hvězdicemi a žraloky.

     Když povyrostl, zatoužil poznat svět, který je nad hladinou. Vlny ho však stále držely v bezpečné hloubce. Tušily, že by ho mohly ztratit.

     Chlapec zesmutněl. Přemýšlel, jak by vlny obelstil. Tak dlouho, až dostal nápad.

     Chtěl bych draka, žadonil.

     Jakého draka? divily se vlny.

     Aby uměl létat, řekl chlapec. Vysoko jako mořský orel!       Vlny si lámaly hlavu jak chlapcovo přání splnit. Jednou zahlédly papírového draka, kterého si pouštěly děti na pláži u vesnice. Vlny se ho zmocnily a odnesly svému chlapci.

     Vždyť je celý zmáčený! Jak může létat? zlobil se chlapec. Pak ho napadlo: Potřebuji dlouhý provázek!

     Vlny mu přinesly celé klubíčko.

     Podal jim jeden konec. Přivažte ho k jednomu z draků plážových dětí a o víc se nestarejte, řekl.         

     Vlny chlapcovo přání splnily.

     Chlapec počkal, až se klubíčko v jeho dlani začalo otáčet. Provázek se rychle odvíjel. Šťastný chlapec se rozběhl po dně oceánu. Tažen provázkem, následoval draka.

     Stoupal až k místu, kde voda byla mělká. Vyhlédl z moře a uviděl pevninu a na něm ovce a ženu na pobřeží.

     Kdo jsi, zeptala se překvapeně.

     Chyť si mě, řekl chlapec a začal utíkat.

     Apakura se bez rozmyšlení pustila za ním. Dávno by jí zmizel pod hladinou, kdyby se nezastavil.

     Proč jsi chtěl, abych tě chytila? divila se Apakura.

     Protože jsi má matka.

     Já nemám žádného syna, řekla Apakura smutně. I když bych moc chtěla.

     Ale ano, máš, řekl chlapec. Jsem to já! Stvořený z tvých šatů mořským vírem.

     Apakura už se dál neptala. Oceán jí vzal rodiče, ale daroval dítě. Vzala chlapce do náruče a odnesla ho do svého domu.

     Tak žili šťastně. Matka se starala o hospodářství. Chlapec hlídal ovce a pouštěl svého papírového draka.

     Oklamané vlny se nespokojeně převalovaly. Často navštěvovaly to místo. Marně lákaly chlapce k vodním hrám. Matku, kterou nalezl, už nikdy neopustil.

 OBR HAWAR

     Banga ulovil svoji první Tlustou rybu a daroval ji Namě, dívce  s rudými vlasy. Udělal to tajně, aby se lidé z osady nedověděli, že si ji vybral za nevěstu. A když pak v noci, po tancích dospělosti, Nama u ohniště rybu ochutnala jako první, znamenalo to, že jeho lásku opětuje.

     Banga se ani nestačil zaradovat, když nebe zahřmělo a země se pohnula. Oheň zachvátil les a vyděšení  lidé utíkali k mořskému pobřeží. Nama zvedla ruku, ale  než se stačila zachytit Bangovy paže, oddělila ji od ženicha široká puklina. Zmizela ve tmě, zatímco nad Bangovou hlavou zaburácelo: Nikdy nebude tvou ženou!

     Banga poznal hlas obra Hawara a ztratil vědomí.

     Když se probudil, byla hluboká noc. Lidé i jejich chatrče zmizeli.  Jediné, co zůstalo, byly černé obrysy kamenů a řeřavé kousky popela z ohniště. V nich se bělala zkroucená kostra Tlusté ryby. Na spáleništi lesa , kde se vzaly, tu se vzaly, dvě temné, nebetyčné siluety, mezi nimiž se drala k moři zpěněná říčka. Banga do ní ponořil ústa a dlouho, dlouho pil.

     Pak přemýšlel o tom, co se stalo. Vzpomněl si na varovná šamanova  slova:  Všechny dívky mají vlasy černé. Z nich vybírej!  Rudá barva je znakem moci obra Hawara, který si Namu vybral za ženu. Postavíš-li se proti jeho vůli, všechny nás zahubíš.

     V tom okamžiku si  Banga zakryl tváře dlaněmi: Co jsem to jen způsobil?  Na znamení smutku  a  viny začal komíhat tělem, čím dál tím rychleji, až  zemdleně padl na záda. Ležel s očima otevřenýma a hleděl na hvězdné nebe a obrysy dvou nebetyčných skal.

     Nastalo jitro a Banga uviděl na oblém vrcholku sluncem zalité skály  červený porost. Pohlédl přes řeku na protější horu, k níž slunce dosud nedorazilo. Vypadala jak zlověstný holohlavý nepřítel, číhající ve stínu. Náhle se z jejích svahů začala sypat do řeky kamenná suť.

     Dlouho trvalo, než opět uslyšel pravidelné šumění říčního proudu. Voda narážela na spadané balvany a Bangovi se najednou zdálo, že slyší šplounavý šepot vln: Ma-nu-kš-kš, ma-nu-kš, ma-nu-kš-kš..ma...nu..šš....

     Banga se rozpomněl, jak mu jednou dávno,  když si jako malý kluk přál být obrovitý a nepřemožitelný, šaman vyprávěl, že existuje vzácný keř s rudými listy, který roste na nedostupných vrcholcích, těsně pod nebesy.

     Banga vzhlédl k  sluncem ozářenému vrcholku, na němž se vlnil rudý porost připomínající Naminy  vlasy výskané větrem. Manuka! Stačí prý sežvýkat několik listů a člověk má sílu obra. Pak bych se mohl utkat s Hawarem, pomyslel si Banga.     Když se však vydal vzhůru ke skalnímu vrcholu, začaly se pod jeho nohama drolit kameny a země se dala do pohybu. Pokaždé se ocitl zpátky na břehu řeky - tam, odkud vykročil.

     Snažil se jeden den, druhý, třetí, marně. Když usínal, zmožen námahou, zdálo se mu, že slyší Hawarův chechtot.

     Čtvrté ráno se omýval studenou vodou a uviděl v řece ráčka. Chvíli ho pozoroval, jak  couvá od kamene ke kameni, ale pak si všiml, že rýha, která po něm zůstává na dně, tvoří šipku.

     Banga chvíli přemýšlel a pak se vydal směrem, který mu ráček ukázal. Trvalo mu týden, než se prodral pralesem na druhou stranu hory. Zaradoval se, když uviděl, že její úbočí není strmé, ale pozvolna stoupající k vrcholu.

     Příští jitro se vydal stezkou zvěře vzhůru. Když ho dostihl večer, usedl na placatý kámen, aby si odpočinul. Náhle uslyšel zlověstné syčení. Kolem sebe cítil plazivý pohyb, jako by se pod ním rozevřelo hadí hnízdo. Banga vyskočil a spěšně pokračoval v cestě.

     Stoupání byl čím dál tím namáhavější. Kluzké skalnaté plošiny musel zdolávat po kolenou, jindy nezbylo nic jiného než přeplazit olbřímí balvany, které  mu stály v cestě.

     Obr Hawar v podobě hory na stinné straně řeky ho celou dobu pozoroval a jen se ušklíbal. Nechal Bangu, aby se plahočil až nahoru ke křoví manuku, čekal, až se vyspí a vysaje šťávu z rudých listů. Těšil se, že si pohraje s tím troufalým človíčkem. A když mu dá řádně za vyučenou, vyplivne ho co nejdál do moře, aby ho přešla chuť se vracet. Zamilovaně se zahleděl na protější horu, do které skryl Namu. Zůstane v kamenných šatech, dokud neřekne své ano před mramorovým svatebním stolcem obrů říše Kiwi!

     Slunce stálo vysoko na nebi, když se Banga probudil. Zdálo se mu o Namě, o jejích rudých vlasech, které ho oslňovaly jako slunce zapadající do mořských vln.

     Posadil se a trhal listí manuky tak dlouho, dokud ho neměl plnou pusu. Žvýkal hodinu, žvýkal druhou, třetí, čtvrtou - tak dlouho, až začal cítit, jak  roste do šířky i do výšky. Žvýkal dál, celý den a celou noc, pak ještě celé následující dopoledne, až se jeho hlava dunivě zarazila o bílý oblak na nebi. Tehdy se podíval dolů  a uviděl úzký proužek řeky, v níž stál a která mu sahala sotva po kotníky. Byl větší jako hora napravo , ta s rudou manukou a stejně veliký jako hora nalevo, zlověstně číhající ve věčném stínu.

     Náhle se ozval hromový chechtot: Žvýkej, jen žvýkej, promluvila hora ve stínu, Namu stejně nezískáš!

     Banga se nezalekl: Vystup Haware, zvolal. Utkej se se mnou jako muž!

     Chvíli bylo ticho, ale pak začala hora pukat. Náhle se rozevřela a před Bangou stál obr. Chvíli si mlčky hleděli do očí.

     Hawar zařval: Zašlápnu tě! Zadupu tě do dna řeky!

     Začal boj na život a na smrt. Země se otřásala, stromy v pralese se ohýbaly pod nápory vichřice, kterou způsobovalo obrovo funění. Řeka vystoupila z břehů, nebe se zatáhlo zlověstnými mraky.

     Banga udatně oplácel rány, seč mu síly stačily. Jak se však nerozhodný boj prodlužoval, cítil, že slábne. Šťáva z listů manuky  z něj odcházela s potem, který proléval.

     Už se zdálo, že Hawar zasadí vítěznou ránu, když vtom se z protější hory sesula lavina a uvěznila obra po pás v kamení. To Nama pomohla svému milému. 

     V tu chvíli Banga z posledních sil udeřil. Ozval se rachot, který zahlušil okolní svět. Slunce se ukrylo do černého pláště, země se zachvěla, vody se vzedmuly.

     Pak rázem nastalo ticho, nebe se rozjasnilo. Mladík a dívka si užasle prohlíželi jeden druhého. Stáli proti sobě v lidské podobě na břehu zklidněné řeky, vyčerpaní, ale šťastní.  Lidé, kteří se později vrátili, aby obnovili svou osadu, poslouchali s otevřenými ústy Bangovo a Namino vyprávění o zápase s obrem. Málem by nevěřili, nebýt zasmušilých skal, které vrhaly studený stín na dříve prosluněné ohbí řeky.               Hawarovy slzy. Nikdy se už nedozvíme, koho to napadlo prvního. Brzo jim tak říkali všichni.

     I dnes je najdete na mapě. Stačí, když prstem přejedete Severní ostrov, pak přeskočíte průliv kapitána Cooka a zamíříte doprostřed Jižního ostrova. Tam, na břehu řeky Rangitata, spatříte bývalou osadu, dnes městečko Bangonam. A v jeho blízkosti jsou zakresleny skály s tím podivným jménem.

 WALLABY  Z  DUN

     Chlapec, kterému říkali Wallaby, utekl z vesnice postavené na okraji písečné pustiny Severního ostrova. Zmizel z očí všem, kteří se mu pošklebovali. Copak mohl za to, že mu duch zrození zapomněl narovnat záda? Že mu stvořil nohy zakulacené jako napjatý luk?

      Vysmívaný pro podivně skákavý způsob chůze, osaměle sedával  ve vysokém kapradí a pozoroval, jak ostatní plavou v moři, výskají a cákají. A když ho pak v podvečer cestou domů  míjeli, s mokrou kůží posetou stříbřitými kapkami, pokřikovali na něj:  Sugu, sugu!  Wallaby si zakrýval uši dlaněmi a v očích měl slzy studu, protože sugu byl pouštní skokan, který páchl a živil se odpadky a mršinami.

     Až jednoho dne se stalo něco zvláštního. Krásná Kaponga přišla k jeho kapradinové skrýši a řekla: Chceš si s námi zahrát?    

     Když Wallaby přikývl, rozradostněn  nečekanou nabídkou,  odvedla ho ke skupince dívek a chlapců. Pak vyryla patou čáru v písku a zářivě se usmála: Budeš soupeřit s Tunamou. Kdo doběhne první k moři, dostane pusu.

     Wallaby se zachvěl. Kolik času prosnil s představou krásné Kapongy! Tunama ho nesmí porazit!

     Závod začal. Wallaby se odrazil k prvnímu dlouhému skoku. Písku se jen zlehka dotýkal, vnímal jen horký vzduch a vodu, ke které musí dorazit první. Byl si jist, že Tunama zaostává, vůbec nebylo slyšet jeho oddechování.

     Obrátil se, až když smočil kotníky v mořské pěně. Uviděl Tunamu jak stojí vedle Kapongy a jak se oba, společně s ostatními, plácají do stehen a prskají smíchy. Došlo mu, že se nechal napálit. Cítil, jak mu srdce tuhne hanbou.

     Za tmy, když matka usnula, vyplížil se z domu a zmizel ve tmě. Stal se obětí pouštních démonů, řekl o týden později šaman. Lidé pokrčili rameny. Kromě matky Wallabyho nikdo nepostrádal.

     Přešla čtyři roční období a Tunama si vzal Kapongu za ženu. Následujícího roku se jim narodil chlapeček Bumu, kterému duch zrození věnoval krásu po matce a udatnost po otci. Rostl a sílil, ale jednoho rána, když se Kaponga probudila, našla dětskou rohož prázdnou.

     Když chlapce nenašli ani po týdnu, obrátili se na šamana. Ten seděl tři dny a tři noci u obětního ohně, hleděl vzhůru k obláčkům  posvátného kouře a zaříkával démony. Nakonec  padl na kolena, sklonil hlavu k zemi a rozpřáhl paže vstříc dunám.

     Tunama se rozhodl, že se tím směrem vydá hledat syna. Šaman ho varoval: Žádný člověk nesmí rušit majestát pouště, aniž by získal přízeň těch, kteří jsou pány přesýpavých písečných zrn!

     Ale Tunama měl svoji hlavu. Následujícího rána se rozloučil se ženou a vykročil. Kaponga se za ním dívala, dokud nezmizel v kopcích písku. Po všechny další dny vyhlížela muže a syna od rána do večera, sedíc před chýší, mlčky a bez hnutí.

     Když  však marně uplynul měsíc, vydali se po Tunamových stopách tři bojovníci, přátelé nejvěrnější, odhodlaní najít svého druha a jeho ztraceného syna.

     I jejich šlápoty však brzo zavál vítr a duny za vesnicí byly opět nehybné a tajuplné, jako kdyby  mezi ně nikdy žádná lidská noha nevstoupila.

     Tu se poradil  náčelník se šamanem a pravil: Dost! Nesmí být další oběti démonů pouště. Kaponga je mladá, oželí manžela i dítě. Je dost udatných mužů v osadě, k těm nechť obrátí své zraky!

     Kaponga však nedbala  náčelníkovy vůle ani proseb rodičů. Jako uhranuta setrvávala ve svém smutku, tvář obrácenou k dunám. Jen občas zamumlala: Sugu, sugu!

     Jednoho  jitra  si  rybáři vyplouvající na moře všimli, že Kaponga kráčí stejným směrem jako její syn, manžel a jeho tři přátelé. Sledovali ji, dokud jim nezmizela z očí v písečném víru. S jistotou, že míří do záhuby, posmutněli. Neboť každého, kdo poruší náčelníkovo tabu, stihne trest.

     Čas plynul a  život kmene se vrátil na vyšlapané stezky. Avšak jednou odpoledne spatřil sběrač plodů na tetelivém obzoru rozžhavené pouště tmavou, pohybující se skvrnu. Bylo už po setmění, když se k vesnici přiblížil podivný vlasatý tvor, napůl člověk, napůl sugu.

     Wallaby, rozneslo se  od úst k ústům. V náručí držel bezvládného tvora obaleného písečným prachem. Teprve když ho opatrně položil k ohništi, lidé poznali malého chlapce.

     V záři ohně Bumu vypadal jako vysušená ryba. Tváře měl vpadlé, kůži spálenou sluncem, tělo vyhublé na kost. Jen v horečnatých očích občas probleskl plamínek života.

     Šaman ho prohlédl a pak vstoupil do své chýše, aby pro chlapce namíchal lék. Když měsíc vystoupal na tmavé nebe, Bumu vypil nápoj a tvrdě usnul. Ani druhý, ani třetí den se však neprobudil.

     Wallaby bděl dlouhé noci a dny u chlapcovy rohože. Když uviděl, že šaman krčí rameny, vydal se svými skákavými kroky tam, odkud přišel - do písečných dun.

     Vrátil se až za soumraku. V dlani svíral stonek pouštního bodláku. Celou noc jím  šlehal chlapcovo tělíčko. Nastalo čtvrté jitro a Bumu otevřel oči. Za další týden se poprvé postavil na nohy.

     Tu všichni poznali, že Wallaby se vrátil z pouště obdařen přízní démonů. Nikdo se mu už nepoškleboval za jeho kulatými zády, nikdo na něj nevolal: Sugu,sugu! Byl váženým mužem, všemi uctívaný pro své léčitelské schopnosti.

     A  když se později šaman odebral na odpočinek do modravé jeskyně duchů, stal se Wallaby jeho nástupcem.

LAYA  A  PAVOUK

     Lidé z vesnice Parawoo žili šťastně a spokojeně na kraji pralesa poblíž mořské zátoky, dokud jim dým z ohňů sousedních kmenů nepřinesl zprávu, že nablízku začal spřádat své sítě pavouk Khatapi. Šaman se spojil s duchy předků a ti mu pošeptali smutnou zvěst: Kdokoli se s obrovským oranžovočerným tvorem setká, je ztracen.

     I svolal náčelník všechny muže k obětnímu ohništi a pravil: V hloubi lesa sbírají plody a byliny naše ženy. V houštinách se učí odvaze naše děti. Co uděláme, abychom je ochránili?

     Nedělejme nic, řekl nejstarší muž. Žijme v očekávání.  

     Ozvalo se nesouhlasné mručení bojovníků. Zakažme dětem lesní hry, navrhl jeden z nich. Mohou se koupat v moři.

     A další vykřikl: Ženy ať nevstupují do lesa! Mohou nám pomáhat lovit ryby!

     Náčelník dlouho mlčel a potom zakroutil hlavou: Ryby, ryby! Bez šťavnatých plodů okolních stromů se brzo zprotiví. A z čeho budou ženy splétat rohože, když nebudou moci chodit na liany?  Na čem si večer usteleme, čím budeme obepínat své boky, bude -li chybět kapradí, mech a plavuně? A co budeme pít, když bude cesta k potoku zapovězená ?

     Nikdo neodpovídal. Náčelník pozvedl paži k ohništi a dodal: Jak zapálíme oheň, když ženy nenavrší dřevo?

     Tu vyskočil Anu, nejmladší z bojovníků a vzkřikl: Zabijeme Khatapiho!

     Náčelník vzdychl: Ještě nikomu se to nepodařilo.

     Anu zvedl své kopí: Naše zbraně jsou nejlepší a naši bojovníci nejstatečnější! Obrátil se k ostatním: Kdo se připojí?

     Okamžitě se přihlásili další tři.

     Vaše odvaha je veliká, řekl náčelník, ale Khatapiho sítě jsou pevné a jeho jed je smrtelný.

     Uaááá, bili se v prsa čtyři bojovníci. Vyplázli jazyky směrem k pralesu a zvedli svá kopí.

     Večer se celá vesnice shromáždila kolem Velkého ohně. Šaman přizval duchy mrtvých předků, aby mladíkům dodali sílu k nebezpečné výpravě.

     Laya, dívka, kterou Anu políbil o Svátku dospělosti, však po celou noc seděla smutná a mlčenlivá.  Obdivovala Anuovu mužnost, ale její milující srdce věštilo neblahé dny.

     Uplynul týden, pak měsíc a bojovníci se nevraceli. Kolem ohniště zavládl smutek. Bylo jisté, že Khatapi je neporažen a vládne pralesu. Ženy a děti se už neodvažovaly do lesního porostu. Vesnice začala pozvolna strádat.

     Laya se však odmítala smířit se ztrátou milého. Vešla do kruhu, v němž usedal šaman, a dlouho se vyptávala.

     Na druhý den ráno, když se muži vrátili z lovu, vybrala největší rybí měchýř a naplnila ho vodou. Pak sesbírala z kamenů lemujících pobřeží mořské chaluhy a pokryla jimi své tělo. Nakonec si vetkla do vlasů špičatou kost perutína. Poté vstoupila do zeleného přítmí pralesa.

     Ve dne šla, provázena skřehotavým křikem ptáků, v noci se vyšplhala do pohostinných větví stromu kauri. Z hadů ani jiné havěti nemusela mít strach. Provlhlé šaty z  chaluch na ní páchly tak, že se jí všechno živé vyhýbalo.

     Jednou odpoledne konečně zahlédla skryté provazce pavučiny. V mnoha záludných záhybech se vlnily porostem až k tmavému otvoru ve skalisku.

     Co teď? pomyslela si Laya. Všimla si spadené větve a sehnula se pro ni. Pak se rozmáchla a hodila ji vší silou do Khatapiho sítě.

     Po chvilce se ozvalo skřípavé šustění, provázené funivými vzdechy. Khatapi se pomalu soukal ze skalního otvoru v domnění, že chytil další oběť.

     Laya uviděla oranžový kříž na klenutém černém těle a dlouhé nohy, jimiž se pavouk zachytil sítě, aby vmžiku vystoupal až k větvi uvězněné v pavučině.

     Náhle si hleděli z očí do očí. Stačilo, aby po dívce vztáhl dvě přední nohy a uchvátil ji. Místo toho začal Khatapi couvat.

     Laya se zaradovala, velebíc dobré duchy, kteří šamanovi prozradili, že Khatapi nesnáší pach chaluch. Uchopila rybí měchýř , natáhla paže k pavoukově hlavě a ze všech sil zmáčkla. Mořská voda vystříkla v prudkém gejzíru.  Khatapi začal prskat a kašlat, oslepen slanou vodou. V tom okamžiku si dívka sáhla do vlasů a vytáhla špičatou kost perutína. Bodla pavouka jednou, dvakrát a potřetí rovnou do srdce.

     Khatapiho tělo splasklo, nohy bezvládně poklesly. Jen pavučina zůstala pevná a neprostupná. Trvalo celý týden, než se Laya s pomocí ostré kosti z perutína prosekala k jeskyni. Uvnitř našla jedem umrtvené čtyři bojovníky zamotané do pavučinových provazců.

     Odběhla k potoku a nabrala z něj vodu do dlaní. Pak se spěšně vrátila do jeskyně a zkrápěla rty a líce zajatých mužů. První otevřel oči Anu. Po něm i další bojovníci.

     Brzo po tom, co se všichni šťastně vrátili do vesnice, byla svatba. To Anu se oženil se svou záchrankyní.

     Jak ubíhala léta, stal se hlavou početné rodiny. Ale pokaždé, když se chystal na shromáždění bojovníků, poradil se nejdříve se ženou. Neboť od té doby , co Laya porazila pralesního pavouka, si lidé z vesnice Parawoo váží ženského důvtipu stejně jako mužské síly.

ZELENÁ  MUŠLE

     Jednoho dne se na břehu oceánu zničehonic pohnula země. Dívka Kuma právě sbírala plody moře, když se pod ní rozestoupila skála.

     Celá vesnice dívku marně vyhlížela až do pozdního večera. Pak na nebi zazářil Jižní kříž a šaman prozřel: Kamu unesl vulkán Awunbur!

     Mladí i staří při těch slovech ztichli. Jen Manu, syn náčelníka, vyplázl jazyk na znamení boje. Nedám si vzít svou nevěstu! vykřikl.

     Druhý den ráno si pomaloval tvář válečnými barvami a uchopil oštěp. Potom se vydal na pobřeží. Dlouho stál na skalisku a vyhlížel Awunbura.

     Když se slunce začalo schovávat za obzor, zavadil bosým palcem o něco mokrého. Byla to zelená, slizká mušle.

     Už ji chtěl hodit zpátky do vody, když ucítil ve zvednuté ruce ostré píchnutí. Svěsil paži, přiložil mušli k uchu a překvapeně naslouchal šumivému poselství mořských vln: Zachraň Kumu!

     Manu vyskočil a otřel si čelo zmáčené vodní tříští. Pak přísahal: Najdu ji! Mušle ho hřála v dlani.     

     Hned jak nastalo jitro, rozloučil se s rodiči, kamarády i vodními želvami, s nimiž si hrával na písčitém břehu. Vzal si jen to nejnutnější a vydal se na cestu do vnitrozemí.

     Celý den šel po stezkách kupurů hustým lesem. Navečer ho dohnala Královna deště a zahltila zemi vodou. Vyčerpaný Manu se ukryl v husté koruně manuky a brzo usnul.

     Ráno liják ustal a Manu pokračoval pralesem až  dorazil k Planině písků. Prodíral se vysokou pichlavou trávou celý den, až do západu slunce. Celé tělo ho pálilo od trnů a bodláků. Kumo, má drahá Kumo, kde jsi? volal.

     Díval se na zelenou mušli, která se otáčela jedním směrem. Zkusil ji obrátit, ale mušle zčernala. Když ji otočil, znovu se zazelenala.

     Manu se zaradoval. Na další cestu se vydal s napřaženou dlaní.

     Po dvou dnech dospěl na břeh jezera. Mušle směřovala na jeho hladinu.

     Nebyl čas na rozmýšlení. Manu spěšně nasbíral dříví a vyrobil vor. Už se stmívalo, když ho spustil na vodu a začal pádlovat.

     Noc byla temná. V hloubi pobřežního lesa bylo slyšet dusot tance démonů taranaki. Z vody vykukovaly obludné hlavy iuků, jezerních běsů.

     Manu se nebál. Naděje, že znovu spatří Kumu, mu dodávala odvahu a sílu. Posunoval svůj vor rychle a neúnavně. Jen občas odložil oštěp, který mu sloužil za pádlo, a uchopil do dlaně zelenou mušli.

     Za svítání před sebou zahlédl břeh. Odrazil se a skočil na skálu. Vyšplhal na plošinu a objevil temný otvor. Vstoupil do jeskyně a bezradně se rozhlížel. Neviděl nic.

     Sevřel v dlani zelenou mušli. Jak mi teď pomůžeš? řekl smutně.

     Tu z mušle vylétl roj světlušek manapur.

     Manu je následoval po kamenité stezce až k podzemnímu potoku. Ten ho dovedl k vodopádu.

     Manu sjel po hučící peřeji do hluboké mořské vody. Dlouho klesal s mušlí v dlani, až se dotkl dna.

     Otevřel oči. Uviděl lávový stolec a na něm Awunbura. Kuma klečela u jeho nohou, obklopena houfem chobotnic.

     Země zaduněla, moře zasyčelo. Zmiz odtud, zahřměl Awunbur.

     Kuma je moje nevěsta! Manův hlas se ztrácel v hukotu vřících vod. Dokud mi ji nevrátíš, neodejdu!

     Vulkán se rozchechtal.

     Manu napřáhl pravou rukou a hodil oštěp.

     Awunbur se smál ještě víc. Ústa měl rozšklebená jako žhavý kráter.

     Manu zvedl levou ruku . Mušle, která mu vyletěla z dlaně, vletěla Awunburovi hluboko do krku.

     Vulkán zrudl a začal se dusit.

     Manu neotálel. Skočil ke stolci a rozehnal chobotnice. Pak uchopil Kumu do náruče a odrazil se ode dna.

     Když vypluli na hladinu, uviděli prázdnou bárku. Byla zelená a měla tvar mušle. Na ní se vydali do rodné vesnice.

Tam žili šťastně ještě mnoho let jako muž a žena.

  TUI - TUI

     Jednou, je to už dávno, pronásledoval Hutu kupura a dostal se džunglí až k vesnici, kde žila dívka Para.

     Uprostřed osady uviděl mladíky, kteří  házeli oštěpem. Dovolili Hutovi, aby se k nim přidal. Když se Hutu rozmáchl paží, letěl oštěp obloukem až k domu, v němž žila Para se svými rodiči.

     Para vyšla ven a usmála se na Hutua: Vytrhni svůj oštěp ze země a vstup do dveří, ke kterým zamířil.

     Ale Hutu se zdráhal. Obrátil se k mladíkům: Stopoval jsem kupura od jezera Taupo. Na jeho březích panují jiné zvyky.

     Proč mi ukazuje záda? ptala se Para nechápavě.

                Nechce si s tebou povídat,odpověděl jí jeden z mladíků. Stařešinové jeho kmene to prý zakazují.

     Para se urazila. Ještě nikdy se jí nestalo, že by s ní někdo odmítl promluvit.

     Ať si tedy jde ke svým, přikázala.

     Mladíci z vesnice uposlechli. Zmiz, cizinče, volali výhružně a zvedali své oštěpy nad hlavu.

     Hutu naposledy pohlédl na Paru, která zůstávala krásnou i ve své zlobě. Pak se ztratil v porostu džungle tak rychle, jako se objevil.

     Uplynula řada dní a Para posmutněla. S nikým si nechtěla povídat, nevycházela ze svého domu.

     Proč se trápíš? ptala se jí matka.

     A Para se přiznala: Zamilovala jsem se do muže od jezera Taupo.

     Matka se zachmuřila: Zapomeň, přikázala. Cožpak není dost mužů okolo tebe?

     Ale Para se dál trápila a chřadla. Rodiče povolali šamana. Ani jeho zaříkání však nevymazalo vzpomínku na Hutua. Para zemřela steskem.

     Když se celá vesnice rozloučila s jejím duchem, zvedl šaman oči k nebi. Jeho ústa promluvila hlasem démona pomsty: Muž, který zavinil smrt krásné dívky Pary, je Hutu. Najdete ho na břehu jezera Taupo.

     Po těch slovech zvedli mladí muži své oštěpy a vydali se na dlouhou cestu džunglí. Když dorazili k jezeru Taupo, Hutua zabili.

     Tak se Hutu a Para setkali v Království šedivých duchů. Vyznali si lásku, kterou oba pocítili, když se poprvé uviděli na Zemi.

     Jak by to bylo nádherné,vrátit se teď do říše Kiwi, povzdechla si Para.

     Proč jsme spolu nemohli žít mezi zelenými stromy, pod žlutým sluncem a modrou oblohou? zoufal si Hutu. Kolem bylo vše šedivé: stromy, tráva, obloha i duchové.

     Uplynulo mnoho let a Hutu i Para se nemohli rozloučit se svým barevným snem o říši Kiwi. Jednou Hutu navrhl ostatním šedým duchům, že je naučí hrát hru. Zavedl je k velkému šedivému stromu, který stál u šedivého močálu.

     Přivázal k tlusté větvi lano, podal jeho konec duchům a řekl: Táhněte tak, aby se koruna stromu sklonila co nejníže!

     Šediví duchové zatáhli vší silou. Koruna stromu se sklonila a Hutu vybídl jednoho z duchů: Vylez do koruny stromu a pevně se drž. Uvidíš, co se stane.

     Šedivý duch si dal říct a vyšplhal do koruny stromu.

     Pusťte lano, přikázal Hutu.

     Strom se vymrštil. Duch  proletěl vzduchem jako veliký šedý pták a přistál v šedivém močálu.

     Ostatním se to moc líbilo. Ještě, ještě, křičeli.

     Hutu se jen usmíval. Vzal Paru kolem pasu a pošeptal jí svůj plán.

     Šediví duchové znovu stáhli korunu, aby na ni mohl vyšplhat další z nich. I on po chvilce prolétl vzduchem a přistál v šedivém močálisku. Po něm další a další.

     Nakonec přišel na řadu Hutu. Kývl na Paru: Chyť se mých ramen!

     Tak se ocitli v koruně stromu oba. Šediví duchové kroutili hlavami, ale poslušně táhli za lano.

     Více, ještě více, povzbuzoval je Hutu. A když byl kmen stromu  napnutý k prasknutí, Hutu zavelel: Pusťte lano!

     Kmen šedivého stromu se prudce vymrštil. Hutu a Para se pustili větví, rozpřáhli ruce a letěli. Nejdříve jako šediví ptáci. Nedopadli však do močálu jako ostatní. Mířili dál, pryč z Království šedivých duchů, až k modrostříbrné záři za obzorem.

     Když konečně přistáli, poznali košatou korunu božského stromu Tane Mahuta. Už se nemusíte vracet mezi šedé duchy, zadunělo z jeho kmene. Ale ani zpět na zemi nesmíte. Můžete však létat a jásat!

     Od té doby lze v říši Kiwi spatřit mnoho švitořivých ptáčků s modrostříbrným peřím. Poletují ze stromu na strom, vždycky v páru, nerozluční jako Hutu a Para.

     Lidé je mají rádi. Když chtějí, aby jim zazpívali, mazlivě na ně volají: Tui-tui!

(Pohádky z říše Kiwi vydalo nakladatelství Doplněk, Brno v roce 2004. Autor Pavel Radovan)